 Chodníkem vajglama posetým kráčej dva páry pevnejch bot.
Kalhoty dole zkrácený, v hlavě věci, který bych neuhod.
Někam jdou, tyhle dvě figury a slunce zapadá.
Dvě stejný znamení na zádech a mě tak napadá, že:
Jsou jako dva přízraky, co vodněkuď sem zabloudili,
pocit jistoty ve mně sílí.
Jsou jako dva přízraky, co vodněkuď sem zabloudili,
pocit jistoty ve mně sílí.
Hárleyů, Hárleyů Davídci na ně čekaj opodál.
A divnou melodii, která z dálky zněla jako bych dlouho znal.
Zapálil jsem si cigáro a čekal, co bude dál.
Jeden z nich se na mě zašklebil, třeba se smál.
Jsou jako dva přízraky, co vodněkuď sem zabloudili,
pocit jistoty ve mně sílí.
Jsou jako dva přízraky, co vodněkuď sem zabloudili,
pocit jistoty ve mně sílí.
Pak odjeli, dál než my dokážem, svět kolem mne ztich.
Hlava se zatočila a den delší se zdál, to asi bylo z nich.
S pocitem naplnění jsem se otočil a chtělo se mi žít
stejně jako ty dva, co přišli napovědět, že není špatný snít.
Ty dva divný přízraky, co vodněkuď sem zabloudili
novou naději ve mně zapálili!
|
Switch to English 