Альбом Daniel Landa

[Нет текста]

Kdybych byl chytrej, tak bych nebyl blbej,
kdybych nebyl blbej, byl bych jako Einstein.

Kdybych byl něžnej, tak bych nebyl hrubej
a kdybych nebyl hrubej, neměl bych rád Rammstein.

Kdybych nebyl lempl, asi bych byl pilnej,
pak bych se líp učil a moh sem dělat ředitel.
Kdybych nebyl slabej, tak bysem byl silnej,
ale že já nejsem, to je pěkně na pytel.

Kdybysem měl prachy, to bych nebyl chudej,
asi bych byl bohatej. Jó to by bylo príma.
Přestal bysem chlastat. Přestal bych být tvrdej.
Vypad bych vodsaď, hledat lepší klima.

Kdybych nebyl debil, tak bych něco zdědil,
život by byl lepší a já bysem byl bourák.
Kdybych nebyl debil, nežil bych v tý šedi.
Někam bych se juknul. Třeba do Bulharska.

Zavři oči a nastav dlaň.
Vložím ti do ní obsidián.
Magická slova naplní chrám
a slzy skanou na pentagram.

Luna se blíží, až se tají dech.
Tajemství odhalí.
Její stříbro ti ulpí na křídlech.
Zvony zní do dáli.

Obsidián černý jako noc.
Tvoje srdce už zná tu moc.
Teď víš, co je duše bez těla,
brány si zavřít nesměla.

Tohle tajemství nebudeš chtít nikde vyprávět.
Ať ho pozná... ať si ho pozná každý.
Černý obsidián skrývá celý svět.
Ty to teď víš, a víš už to navždy.

Otevři oči a ukaž dlaň.
Vezmu si zpátky obsidián.

ŠTĚPÁN:
Zdál se mi sen, jenž ukrad mi spaní,
že za vstřícnost platíme vysokou daní,
a ve vlastním městě jsme my jako cizí,
s vírou jsem doufal, že s ránem sny mizí.

I vyšel jsem do ulic prodávat ryby
a doma jsem zjistil, že peníze chybí,
To okrad mě zas jeden o moji hrdost.
Kde není pomoci, nastoupí tvrdost!

PEKAŘ:
Štěpáne!! Vím, na co asi narážíš,
myslím však, že není tak
zle.

ŠTĚPÁN:
Zrovna ty mě zarážíš.

PEKAŘ:
Mluvíš jak darebák!

ŠTĚPÁN:
Hle!!
Kdosi na odvetu
hodil kámen - já bych řek,
možná, že se pletu,
že měl pekař vztek!

Jejich krev, bratři, je jiná než moje.
Tolik jim patří, jsou drzí - Tak co je?!
Jak je to možný, vždyť není jich víc.

VŠICHNI:
Stačí jen mžik a už nemají nic!

ŠTĚPÁN:
No! Přesně tohle je ten správný lék,
jak vím, jsme stejná krev, a já bych řek,
že vy jste ti nejlepší, jste totiž naši!
Dáme se do díla, pomozte braši!!!

VŠICHNI:
Najdeme meče, co předkové kovali, pro nás tu
zůstaly!

ŠTĚPÁN:
Jak symbol práva!

VŠICHNI:
Národu sláva!

ŠTĚPÁN:
Nestůjte v kleče, nebo vás povalí, kam jsme se
schovali !?
Před vlastní duší...

VŠICHNI:
A srdce buší!!!

ŠTĚPÁN:
Teď běžte domů, emoce stranou.
Pro vaše děti, pro zem milovanou
zítra se sejdem všichni zas tady,
bez těch, kdo nepatří do naší řady.

Čekám na tebe.
Tolik let už tě znám.
Schody do nebe kloužou jak led.
Ruku ti dám.

Tolik, tolik hvězd máš nad sebou.
Je tolik, tolik cest, co tě k nim dovedou.

Jméno mé už znáš.
Jsem tvůj stín i tvůj strach.
Dál mě potkáváš,
vyrůstám na slzách.

Tolik, tolik hvězd máš nad sebou.
Je tolik, tolik cest, co tě k nim dovedou.

Čekám za mlhou.
Netušíš, co ti chci říct.
Co se skrývá zatou tmou?
Možná nic. A možná víc...

Tolik, tolik hvězd máš nad sebou.
Je tolik, tolik cest, co tě k nim dovedou.

Přikradli se na můj hrad. Přišli se mi do snů smát.
Můry.

Přišli, sebrali mi klid,
ač jsem nešel otevřít.
Stvůry.

Dobře vím, co tady chtějí. Piju krůpěj po krůpěji jed.
Líbí se jim v tomhle kraji, z astrálu sem přilétají zabíjet.

Hlavně když je tma, řádí v předsíni
nebo za dveřma nebo v kuchyni.
Píchají mi do žil smutek
a já nemám kam bych utek.

Přícházejí když se stmívá. Odevšad se na mě dívaj.
Ostrý jako ostří meče, nikdo nikam neuteče.
Čas pomalu teče a noc se tak vleče.

A já vím, co tady chtějí. Piju krůpěj po krůpěji jed.
Líbí se jim moje stavy, ať vypadnou z mojí hlavy hned!

Až mě stvůry dostanou, tak napište mý mámě,
že se psychiatr plete, že stvůrám pšenka kvete.
Ať si moje tělo tleje pro mě za mě v jámě.,
hlavně ať se zbavím těchhle monster z mojí hlavy!

Většinou děsně ječí, sedaj si na mý lože
a když se zmítám v křečích, tak do mě bodaj nožem.
Stvůry.

Ukrutný jsou noční šichty a ty jejich bledý ksichty.
Neustále na mě civí, ani mrtví ani živí.
Stvůry.

Je mi jasný, co tu chtějí. Kape krůpěj po krůpěji pot.
Zrůdy svojí cestu znají, a proto se vydávají na pochod.

Až mě stvůry dostanou, tak napište mý mámě,
že se psychiatr plete, že stvůrám pšenka kvete.
Ať si moje tělo tleje pro mě za mě v jámě.,
hlavně ať se zbavím těchhle monster z mojí hlavy!

Přikradli se na můj hrad.
Přišli se mi do snů smát.

Přišli, sebrali mi klid,
ač sem nešel otevřít.

Zase slyším vytí teskné, na střeše se matně leskne měď.
Přilétají netopýři. Uletím jim - dva, tři, čtyři - teď!

Je sychravý konec léta, rok 9 po kristu. Početný římský vojenský sbor se přibližuje k místu zvanému Teutoburský les. Unavení legionáři se ukládají ke spánku a ač jsou vyčerpaní a prokřehlí, není důvod k obavám. Trestná výprava do srdce Germánie bude do určité míry jen rutinní záležitost. Není na světě armády, která by zkušené a dokonale vycvičené legie dokázala porazit...

Ptáci po nebi táhnou.
Slunce se k obzoru sklání.
Sedím a tesám do kamene.
Posílám bohům svý přání.

Kéž je ze mne centurion, kéž přijde řada na můj štít.
V lesích plných barbarů, jenž si nezaslouží žít.

Soumrak pomalu padá
na šedivou Germánii, nepřátelskou a zlou.
Nevíš, co bude zítra, nevíš, co bylo dnes.

V mlhách je cítit zrada
a močál čeká na legii.
Tak nevlídně nás vítá
Teutoburský les.

Z nápisu ve skále se budoucí dozví, kdo před věky tu stál.
Kdo tu navždy svoje jméno vytesal.
Pak jednou tiše vysloví, ten kdo zabloudí až sem,
kostrbatá písmena psaná Římanem.Soumrak pomalu padá
na šedivou Germánii, nepřátelskou a zlou.
Nevíš, co bude zítra, nevíš, co bylo dnes.

V mlhách je cítit zrada
a močál čeká na legii.
Tak nevlídně nás vítá
Teutoburský les.

V září roku 9 našeho letopočtu došlo v bažinách Teutoburského lesa (na území dnešního Německa) ke střetu tří elitních římských legií v počtu mezi 30 až 40 000 muži s germánskyým kmenem Cherusků vedených náčelníkem Arminiem (Hermannem).
Když se legionáři roztažení do nekonečného zástupu jen s velikými obtížemi prokousávali rozmoklým terénem a bažinami, z hloubi Teutoburského lesa na ně zaútočili germánští válečníci ze všech stran. Po třídenním masakru utrpěl neporazitelný Řím jednu z nejkatastrofálnějších porážek v historii a z početného kontingentu se podařilo zachránit jen pár šťastlivcům.

Ty jseš moje láska
a já jsem tvůj kanec.
Půjdem spolu do kasína.
Vyděláme ranec.

Jsem tvůj malej dobytek a ty mě dobře znáš,
tak tě večer z lásky pozvu na pivo a na guláš.
Až to všechno sežerem, na zdraví si připijem.
Až se trochu opijem, tak si lásky užijem.

Ty jseš moje všechno
a já sem tvý prase.
Půjdem spolu na karty
a vyděláme zase.

Ty jseš moje slůně
a já jsem tvý čuně.
Lehneme si na slámu
a budem jen tak čumět.

Ty jsi moje gemblerka
a já jsem tvůj forbes.
Půjdem spolu do hospody
nahoře i dole bez.
Půjdem spolu do hospody
budem dělat čurbes.

Jsem tvůj malej dobytek a ty mě dobře znáš,
tak tě večer z lásky pozvu na pivo a na guláš.
Až to všechno sežerem, na zdraví si připijem.
Až se trochu opijem, tak si lásky užijem.

Ve vratký bárce mě unáší proud.
Sám sebe se ptám, kam sem vlastně chtěl plout.
Zvolna se stmívá.

Hluboká voda mi odpověď nedá,
pořád se ztrácím a pořád hledám.
Měl bych se líp dívat.

Proud už sílí, peřej se blíží.
Nechci snít, i když oči se mi klíží.
Všechno chci vidět tak jasně, jako by byl den.
A když se otočím, jsem úplně v šoku.
Z vlastní hlavy plný vzteku a lacinýho moku.
Vizionářem a sám sobě lhářem jsem utopil svůj sen.

Smutný pohled do davu na břehu.
Naše čest se v bizardním příběhu
zoufale zmítá.

Šašci se ve vilách opíjí mocí.
A já se ptám, jestli po týhle noci
může ještě svítat?

Růže do uší, hluší lidé netuší,
že dávno hmota zvítězila nad duší.
Příští stanice je peklo, i když slíbený byl ráj.
Prachy jsou pravda, obsah je forma
a drzá lež je propříště norma.
Do mozku vrtá skutečnost krutá, že padl stín na můj kraj.

Zavři oči a poslouchej. Na chvíli tu budu s tebou.

Peníze, peníze hýbou světem.
Přidej se a pak kulometem
smíš určovat právo.

Musíš si vybrat tu správnou stranu.
Souhlasit a jít, nebo dostaneš ránu.
Nechtěj myslet hlavou.

Můžeme si dopřát výdobytky doby
a do půllitru syčíme slova plná zloby.
Jedovatý plivanec se stává důkazem.
Ten tohle má a ten má ještě víc!
"A já to chci taky!", se řve z plných plic.
Co nás čeká? Kam nás donese řeka?
Kam kráčí naše zem?

Neboj se, už tě nechci trápit. Možná to tak bude lepší.

A tak jsem vděčnej za tu šanci,
že přijde po životě ráj,
kde ti suchou deku daj.
A snad tam budou pěkný stromy
a čistý záchody - to mám rád.

A když nic není, tak co to změní?
Já se obávám že nic.
Všechno má svůj rub i líc.
Ale tu šanci, tu si prostě nedám vzít.

Pěkná šlupka, stříbrný čtverečky.
V hlavě mi zvoněj malinkatý zvonečky.
Uprostřed šrotu mám zutou botu
a rozjímám o životu.
(Ale dyť já vim, že o životě!)

Je to dobrý, ještě dejchám,
života se neostejchám.
Noc se chýlí zvolna k ránu.
Jestlipak se vodsaď ještě dostanu?

A tak jsem vděčnej za tu šanci,
že přijde po životě ráj,
kde ti suchou deku daj.
A snad tam budou pěkný stromy
a čistý záchody - to mám rád.

Kde je anděl? A nebo saniťák?
Nebo hasič? Ať je to tak nebo tak,
hasič, anděl, saniťák nebo čert,
hlavně, že to neni třeba finančák.

A tak tu vadnu, už je mi zima
a maličkosti už mě nezajímaj.
Smrdí tu benzín, ale nezoufám,
neboť dokud dejchám pořád doufám.

A tak jsem vděčnej za tu šanci,
že přijde po životě ráj,
kde ti suchou deku daj.
A snad tam budou pěkný stromy
a čistý záchody - to mám rád.