Karel Gott
"Stokrát Chválím čas"

Po lávce tvého nártu
přejdu nejsnáz pláče pout,
na stéble tvého zápěstí
mohu dál i v bouři plout.

Jen v hořkomléčné dráze
tvých vlasů chtěl bych spát
a máš-li vést mě k zkáze,
tak já ji příjmu rád.

A stokrát chválím čas,
kdy vcházím do tvých řas,
každý záhyb tvůj i vlas já znám.

A kdyby náhle blesk tu sjel,
srdce spálil na uhel,
tak byl bych šťasten,
že jsem lásku měl a mám.

Jak terče střelnic na poutích,
jsou ta souhvězdí tvých pih
a máš tak svůdná zákoutí
jež neznat byl by hřích.

V tvých nástrahách jak v Séně
se topím dál a dál
a znám tě stále méně
a já bych rád Tě znal.

A stokrát chválím čas,
kdy vcházím do tvých řas,
každý záhyb tvůj i vlas já znám.

A kdyby náhle blesk tu sjel,
srdce spálil na uhel,
tak byl bych šťasten,
že jsem lásku měl a mám.

Ač ráno sám jsem v dálce,
ta hořkost má je táž,
na mráčky píšu palcem
co dávno, dávno znáš.

Že stokrát chválím čas,
kdy vcházím do tvých řas,
každý záhyb tvůj i vlas já znám.

A kdyby náhle blesk tu sjel,
srdce spálil na uhel,
tak byl bych šťasten,
že jsem lásku měl a mám.